Míša Maurerová: Jsem nejlepší mámou, jakou dokážu být.

3. 2. 2011

Pohádková princezna nebo kadeřnice Digi ze seriálu Ulice, v těchto rolích známe herečku a moderátorku Michaelu Maurerovou (31). Po několikaletém čekání a za pomoci umělého oplodnění jí život přinesl novou roli – matky dvojčátek Madlenky a Pepíčka, kteří přišli na svět v lednu 2009. Míša ani její partner, tatínek dvojčat Milan Kožíšek, se s nimi rozhodně nenudí.

Když jsme si domlouvaly rozhovor, říkala jste, že máte čas chvilku po obědě, když děti usnou, a pak až večer po osmé, ale to už sama usínáte... Jak to všechno zvládáte?

Je to náročné. Jak říkám, dobrá matka musí být zároveň dobrá manažerka. Starat se o dvě děti, to je manažerská průprava do budoucna. Čas na sebe si tvrdě vydobudu, ale je ho pořád málo.

Tolik let jste se o miminko pokoušeli, čekali a doufali. Představovala jste si, že to jednou bude takové?

To si nikdo neumí představit. Jak se říká, zkušenost je nesdělitelná, v tomto případě to platí dvojnásob. Každý vám sice dopředu říká kde co, ale dokud si to být matkou nezažijete samy na vlastní kůži se všemi pozitivy i negativy, tak to nikdy nepochopíte.

Jak vzpomínáte na těhotenství? Prý jste ho snášela špatně.

Bylo to hrozné, nevzpomínám na to ráda. Mísily se ve mně pocity radosti z toho, že čekám děti, a zároveň pocity na zvracení, které trvaly až do pátého měsíce, a hlavně strachu, protože moje těhotenství bylo rizikové. Každou chvíli hrozilo, že obě děti nedonosím.

A na porod? Jak jste reagovala, když jste se dozvěděla, že budete rodit přirozeně?

Většinou je císařský řez u dvojčat častější, já jsem s ním byla smířená. Když padlo rozhodnutí, že budu rodit přirozenou cestou, už nebyl čas si nějaké strachy vytvořit. Rodila jsem přirozeně a nikdy bych nevolila cestu dobrovolného císařského řezu.

Váš přítel byl u porodu. Přála jste si to?

Přáli jsme si to oba, bylo to naše spontánní rozhodnutí. Podle mě je nesmysl nutit chlapy být u porodu, když sami nechtějí. Přítel mi byl velkou oporou, než začal samotný porod, pak už jsem se začala soustředit na děti a jeho ani nevnímala. Byla jsem pak šťastná, že u toho byl, porod je tak silný emotivní zážitek, že by ho chlapi měli zažít už jen pro tu radost.

Jak dlouho jste děti kojila?

Bohužel okolnosti způsobily, že jsem kojila jen krátce. Co jsem mohla dát, to jsem dala. Naštěstí jsem tvor, který nepodlehne nějakým depresím, pochopila jsem, že dneska už je umělá výživa tak kvalitní, že moje děti nebudou nijak strádat, tak jsme brzy začali s příkrmy.

Snášela je dvojčátka dobře?

Hned od začátku jsme střídali „skleničky“ a vaření. Děti si rychle zvykly na obojí, a tak jsme brzy mohli začít vyrážet do terénu a krmit se i mimo domov. Důvěřovala jsem profíkům, poznala jsem, že sama nikdy neuvařím to, co je v těch skleničkách. Mají to namixované tak, jak to má být, se správnými hodnotami. Takto hotová strava je určitě lepší, než když něco uvařím z mrkve koupené ve stánku na ulici. Frčeli jsme na Hamánku, ten dětem hodně chutnal.

Jaký je dnes jejich jídelníček?

Teď už více vařím. Nemusím pro ně vařit zvlášť, protože my celá rodina jíme celkem zdravě. Nejsme příznivci velkého solení a kořenění, víceméně jedu na biovlně, protože mi chutná. Když nastane situace, že nemám čas vařit, tak koupím dětské výživy. Je to jednodušší a pro děti je určitě lepší mít u sebe neutahanou mámu, která si s nimi bude hrát, než tu, co stále strouhá zeleninu a vaří rýži.

Co rády jedí?

Jedí úplně všechno! Moje děti jsou unikát, dokáží sníst všechnu zeleninu od papriky, přes kedlubnu, po ředkvičky a okurku. Úplná hitovka je teď u nás meloun. Madlenka je více na šunku a Pepa zase na sladké - koláčky, to je jeho. V létě jsme chodili společně na houby. Moje mykologické znalosti se díky tomu prohloubily, děti se totiž vrhaly na každou houbu a já je musela hlídat. Stejně tak bobule z keře, jsou zvyklí utrhnout si malinu nebo rybíz a hned je sníst.

Jste hodně starostlivá maminka? Voláte často lékaři, nebo si umíte poradit sama?

Starostlivá jsem, ale při každé zvýšené teplůtce nevolám. Těch už bylo tolik, že máma si sama vysleduje, kdy je třeba vyhledat pomoc a kdy to zvládne sama. Několika nemocemi a komplikacemi už jsme si prošli, různých prášků a infuzí už dostali dost, tak se snažím, pokud možno, se další chemii vyhnout a léčit bolístky přírodnější cestou, to znamená, že u nás léky nastupují až tehdy, když je to nutné, ne v případech, kdy to tělíčko zvládne samo.

Jsou si Madla s Pepou podobní?

Jsou úplně odlišní – povahově, vzhledově, temperamentem i chutěmi. Jsou to dvě osobnosti, nejsou jednovaječná dvojčata. Madla je ukecanější, temperamentnější, taková velitelka. Pepa je uvztekanější, zarputilejší, má v sobě hodně energie a chlapecké „agrese“. Oni se střídají, není den, kdy by byli klidní oba, to by si maminka moc odpočinula. (směje se)

Jaké to je vychovávat současně holčičku a chlapečka, snažíte se jim určovat, které hračky jsou pro ně?

Hračky podle jejich pohlaví kupuju, ale oni si stejně vybírají sami. Není neobvyklé, že Pepa chvíli zatlouká hřebíky a pak jde vozit kočárek a naopak. Dost často se o hračky perou, vždycky je lepší ta, kterou má ten druhý. (směje se) Je pravda, že je asi genově dané, že Madla si spíš vybere panenku a Pepa traktor, já sama je do ničeho nenutím.

A co Míša Maurerová jako herečka, kdy vás zase uvidíme?

Naučila jsem se neplánovat, to je s dvěma dětmi v tomto stádiu nesmysl, jen si tak představuju. Moje představy jsou takové, že až děti budou samostatnější a začnou chodit do školky, což by je vzhledem k tomu, že jsou společenské a mají kolem sebe rády jiné děti, mohlo bavit, tak se pomalinku zapojím do pracovního procesu. Ale jestli se vrátím k herectví, profesi, kterou miluju, to zatím nevím. Bylo by moc odvážné plánovat si to dopředu. Prozatím moderuju Tykadlo na ČT a občas vezmu nějakou pidi roličku v televizi. Nejdůležitější rolí je teď pro mě role mámy a tu chci hrát dlouho, intenzivně a zodpovědně.

Jak vás mateřství změnilo?

Mám pocit, že jsem stále stejná. To víte, že mě mateřství změnilo, ale nebyla to změna zásadní. Že bych se teď chovala jako trpělivá matka, nosila květované šaty, na hlavě šátek a mluvila spisovně? To se neudálo. Jak mi správně řekl jeden člověk: jsem nejlepší mámou, jakou dokážu být. Být herečkou je zajímavé a akční, ale být mámou je daleko zajímavější a akčnější!