Hamánek - Zdeňka Žádníková Volencová: Moje děti mě naučily významu slov „bezvýhradně milovat“

Jak si užíváte své čtvrté těhotenství? Kdy miminko přijde na svět?

Přiznám se, že slovo „užívám“ příliš neodpovídá realitě. Spíš si ho moc nestíhám uvědomovat, Zuzanka je v podstatě ještě také miminko, takže si spíš uvědomuji svoji zvyšující se nemotornost. Budeme mít májové „kotě“, zbývá posledních pár týdnů. (rozhovor proběhl na začátku května 2013 – pozn. red.)

Proč jste se s manželem rozhodli vychovat už čtvrté dítě? Co pro vás děti a mateřství znamená?

Máme se s mužem už 12 let rádi, máme spolu tři fajn holčičky a život nás tak trochu překvapil… A nás všech pět se teď těší na dalšího do party. Nechci, aby ze mě padaly obecné věty o smyslu mateřství. Je to prostě jiná dimenze. Svůj život si bez dětí nedovedu představit, byl by podivně prázdný, jakkoli intenzivně vám dnešní svět a jeho možnosti dokáží dokonale a nadlouho život naplňovat mnohdy daleko zábavnějším způsobem. Mě osobně až moje děti naučily pokoře a trpělivosti a významu slov „bezvýhradně milovat“.

Víte, jaké bude mít miminko pohlaví? Říká se, že si po třech dcerách přejete zase holčičku…

Je to padesát na padesát. (směje se) A klidně další holčičku, i když nám všichni kolem přejí „konečně toho kluka“. Víte, od té doby, co se díky svému nadačnímu fondu pohybuji ve zdravotnictví, je mým jediným přáním mít zdravé dítě. Ostatní se dá zvládnout. Příkladem, výchovou, přístupem, láskou.

Jaké to tedy je, mít doma tři holky? Jak zvládáte ten„babinec“?

Večery bývají náročné, hlavně teď, když Zuzanka chce dělat všechno po holkách a nastalo tzv. sebevražedné období – během dvou vteřin je jinde. Holky si s ní hrají a občas zapomínají, že je malinká. Jsem v podstatě neustále ve střehu. Ale je to nádhera, tři děti. Splnil se mi sen. Babinec mi nevadí. Holky jsou hodné, dají si říct, jsou to parťáci. Manžel je neustále objímán a je jejich princ.

Jak své děti stravujete?

V mé režii jsou snídaně, svačiny a večeře, obědy mají holky ve školce a škole. Nepoužívám polotovary, snažím se jim nabízet co nejvíce ovoce a zeleniny – v létě je to snadné. Problém máme s luštěninami, dětem moc nejedou, a tak je zapracovávám a schovávám do palačinek a karbanátků… (směje se) Zapojuji je také do výběru a vaření, to je nejlepší způsob. A hlavně hlídám, aby dostatečně pily.

Povolíte někdy nějaký stravovací prohřešek, například návštěvu fast foodu?

Fast food je všude, kam se podíváte. Nezakazuju. Vysvětluju, co jíst, co ne a proč ne. Hranolky děláme doma z brambor a pečeme v troubě. Nikdy je nekupuju. Holky to vědí, nevyžadují je a ani je nejedí. Andree je deset a colu měla čtyřikrát v životě při žaludeční neuróze. Barevné slazené limonády jim nechutnají, nejsou zvyklé na tak sladkou chuť, takže pijí ředěný jablečný džus nebo vodu. Pokud jedeme někam na delší dobu, beru s sebou naše ovocné šťávy. Velmi často vidím jiné děti s litrovými lahvemi všech těch sladkých nápojů. Cukr, cukr, jedno chemické aroma, druhé chemické aroma, benzoan sodný, sorban draselný, ještě bublinky navrch  –  to  všechno  žaludeční  stěna  rovněž „ocení“. Na gastroenterologii končí čím dál víc pacientů před dovršením třicetin. Ráda toho své děti ušetřím.

Jste zastánkyní kojení? Jak dlouho jste své děti kojila a kdy jste začala s příkrmy?

Kojení je nejen důležité, ale hlavně nesmírně pohodlné. Já osobně musím vždy přežít počáteční totální „rozkousání do krve“, což zastaví jedině genciánová violeť, takže si ji balím rovnou do porodnice. Holky byly všechny jen kojené do 11 měsíců a pak jsem pomalu začala s příkrmy. Zuzanku jsem musela přestat kojit trochu násilím, protože už jsem byla zároveň těhotná a nesmírně fyzicky vyčerpaná. A navíc se vám v těhotenství velmi zvýší hladina ženských hormonů, které přecházejí do mateřského mléka, což pro malé batole není příliš dobré.

První dítě jste porodila před 10 lety – můžete srovnat, jaká jste byla maminka tehdy a jaká jste dnes?

Před deseti lety jsem byla naprosto nesvéprávná, vyjukaná bytost, která ještě ve čtyři odpoledne seděla v kuchyni na zemi v noční košili a měla pocit, že už nikdy v životě nestihne nic jiného než kojit nebo přebalovat. (směje se) Se Zuzankou už jsme pořádali sushi párty a zahradní mejdany… Vše je v hlavě. A na jediné věci skutečně velmi záleží – na možnosti dospat se, pokud to potřebujete. Mně se za ty roky snížila potřeba spánku asi na polovinu, ale pokud začnu cítit, že jsem vyčerpaná, jdu si lehnout v sedm večer.

Vidíte dnes nějaké rozdíly v krmení, výchově, péči o miminko apod.?

Moje maminka už bohužel nežila, když se holky narodily, určitě by byla báječnou babičkou, takže jsem „knižní samouk“. To, co jsem si za těch deset let osvědčila, používám neustále.  Rozhodně  už ale nekoupu miminko každý den, je to zbytečné. A taky přebaluji až po kojení, protože bych mohla přebalovat nanovo.

Za zmínku bezpochyby stojí i vaše charitativní činnost. Proč jste se vrhla na charitu a v čem je Nadační fond Zdeňky Žádníkové odlišný?

Charita se v roce 2007 vrhla na mě a já jen neřekla ne. A jsem za to zpětně vděčná. Za tu dobu za sebou máme řadu projektů, změnili jsme k nepoznání mnoho čekáren a dětských ambulancí, JIPek či dětských domovů. Výtvarný styl našeho dvorního autora Libora Škrlíka je nesmírně dynamický a zábavný, tvoří celé malované divadel­ ní příběhy,  často  ve  spolupráci  se  sestřičkami a pány doktory. Loni jsme předali rozsáhlý projekt v nemocnici v Motole a premiérově rozjeli projekt pro „dospělá“ oddělení s názvem „Přísloví pro potěšení“, velkoformátové plnobarevné grafiky Magdy Veverkové a vtipné fejetony Benjamina Kurase. V letošním roce máme za sebou dětskou kartotéku  ve  FN  Motol,  pohotovost a nově i kompletní pojetí orientačního systému. „Přísloví pro potěšení“ zdobí porodnici v Nymburce, neurologii ve Strakonicích či geriatrické oddělení v Pardubicích. Ročně odevzdáme kolem šesti projektů. Náš nadační fond je jiný možná i tím, že nemá zaměstnance, nevyplácím žádné odměny… Charita nemá být byznys.

Foto: archiv Zdeňky Žádníkové Volencové

Hamánek č. 12 - léto 2013